Tiša be-avתִּשְׁעָה בְּאָב

Hebrejská bible uvádí dobytí a vypálení prvního chrámu babylonským vojskem v pátém měsíci (av); 2. Královská udává 7., Jeremjáš 10. den měsíce. Babylonský Talmud obě data sjednocuje: nepřítel vstoupil do chrámu sedmého, devátého k večeru jej zapálil a oheň hořel i desátého.^1,2,3

Mišna shrnuje, že devátého avu bylo rozhodnuto, že generace pouště nevstoupí do země, byl zničen první i druhý chrám, padl Betar (konec povstání Bar Kochby) a město bylo rozoráno. Tradice tak z data učinila souhrnný den národních pohrom.⁴

Pozdější tradice spojuje s 9. avem i další události, například vyhnání Židů ze Španělska roku 1492. Toto spojení je spíše tradiční než přesně datační a historici je uvádějí s výhradou.

Prorok Zacharjáš zmiňuje „půst pátého měsíce“ vedle dalších tří půstů, které se mají jednou proměnit v dny radosti. Tradiční výklad je ztotožňuje s 9. avem, 17. tamuzem, 3. tišri a 10. tevetem.^5,6

Den není jen vzpomínkou na stavbu, ale reflexí ztráty národní a duchovní samostatnosti. Rabínská literatura opakovaně klade otázku, proč zkáza přišla, a odpovídá morálními důvody, nejznáměji „bezdůvodnou nenávistí“ (sinat chinam) za druhého chrámu.⁷

Moderní přístupy se liší: ortodoxní praxe drží půst v plném rozsahu; v části reformního hnutí se klade důraz spíše na obecnou památku pronásledování než na nářek nad chrámovým kultem; v Izraeli den připomíná i obnovu Jeruzaléma.

Šabat před Tiša be-av se nazývá Šabat chazon podle haftary Izajáš 1 („Vidění Izajáše“); šabat po něm Šabat nachamu podle haftary Izajáš 40 („Těšte, těšte můj lid“).^9,10

Podle Šulchan aruchu platí pět omezení jako na Jom kipur: zákaz jídla a pití, mytí pro požitek, mazání se, nošení kožené obuvi a manželského styku. Navíc se nestuduje Tóra kromě smutných textů (Jób, Pláč, části Jeremjáše, zákony smutku) a sedí se na zemi nebo nízko.^12,13

Nemocní, těhotné a kojící ženy se mají poradit s rabínem; halacha u nemocných půst nevyžaduje tam, kde by šlo o zdraví.

Večer i ráno se čte kniha Pláč (אֵיכָה, Ejcha), tradičně zvláštním smutečním nápěvem, při tlumeném osvětlení. Opona před svatostánkem se v aškenázských synagogách často snímá.¹⁵

Recitují se kinot, středověké i novější elegie. Ráno se čte z Tóry Dt 4:25–40 a haftara z Jeremjáše 8–9; odpoledne se čte Ex 32 a 34 jako v ostatní postní dny.¹⁶

Do odpolední modlitby se vkládá prosba Nachem („Utěš“) za Jeruzalém.¹⁷

Symboly dne jsou zbavení se pohodlí: sezení na zemi, plátěná nebo gumová obuv místo kožené, šero v synagoze. Popel nebo prach zmiňuje tradice v souvislosti se smuteční hostinou.

Před půstem se jí poslední jídlo (seuda mafseket), v tradiční podobě skromné, často jen chléb a natvrdo uvařené vejce, někdy namočené v popelu, a sedí se při něm na zemi. Vejce a čočka jsou v židovské tradici pokrmy truchlících.¹⁸

Tiša be-av je den, kdy si Židé připomínají, že kdysi v Jeruzalémě stál velký chrám a že byl dvakrát zbořen. Dospělí celý den nejedí a sedí na zemi jako lidé, kteří truchlí. Děti se nepostí, ale mohou si poslechnout příběh a zamyslet se, proč je důležité, aby se lidé k sobě chovali hezky.