Roš ha-šanaרֹאשׁ הַשָּׁנָה

Tóra svátek nenazývá Nový rok, ale „připomínkou troubení“ (zichron terua) a „dnem troubení“ (jom terua) prvního dne sedmého měsíce.^1,2

Kniha Nehemjáš popisuje shromáždění prvního dne sedmého měsíce, kdy Ezdráš četl lidu Tóru; lid plakal a bylo mu řečeno, aby jedl tučná jídla a pil sladké, neboť den je svatý.³

Název Roš ha-šana a pojetí dne jako počátku roku zavádí Mišna, která rozlišuje čtyři „nové roky“; 1. tišri je novým rokem pro počítání let.⁴

Dvoudenní slavení i v Zemi izraelské souvisí s nejistotou ohledně vyhlášení novoluní; rabínská tradice oba dny chápe jako „jeden dlouhý den“.

Podle Mišny jsou o Roš ha-šana všichni lidé souzeni a „procházejí před Bohem“. Talmud mluví o třech knihách – spravedlivých, ničemných a středních; rozsudek nad „středními“ je odložen až do Jom kipuru.^5,6

Midraš spojuje 1. tišri se stvořením člověka; liturgie proto o svátku říká „dnes je zrození světa“ (ha-jom harat olam).⁷

Ústředním tématem je Boží královská vláda (malchut): svět je souzen, ale člověk má možnost návratu (tešuva), modlitby (tfila) a dobročinnosti (cedaka).⁸

Odpoledne prvního dne (připadne-li na šabat, pak druhého) se chodí k tekoucí vodě na obřad taschlich – symbolické „odhození“ hříchů podle verše Micheáše. Zvyk je doložen ve středověkém Aškenázu.¹⁰

Přání „Šana tova“, „Ktiva va-chatima tova“ („Dobrý zápis a zpečetění“) a v sefardských komunitách „Tizku le-šanim rabot“. Posílání novoročních přání má dlouhou tradici.

Hlavním přikázáním je slyšet hlas šofaru. Rozlišují se tóny tekia (dlouhý), švarim (tři přerušované), terua (devět krátkých); obvyklé je slyšet celkem sto tónů.^11,12

Připadne-li první den na šabat, na šofar se netroubí.¹³

Je to sváteční den (jom tov): nepracuje se, ale na rozdíl od šabatu je dovoleno vařit z existujícího ohně. Zapalují se sváteční svíčky a říká se kiduš se šehechejanu.

Následuje deset dní pokání (asseret jemej tšuva), včetně postního dne Com Gedalja a šabatu Šuva, a vrcholí Jom kipurem.

Sváteční liturgie je v machzoru. Přídavná modlitba musaf má tři charakteristická požehnání: Malchujot (kralování), Zichronot (připomínání) a Šofarot (troubení).^14,8

Silně působí Unetane tokef („Vyjádřeme sílu svatosti tohoto dne“). Tradice ji připisuje rabi Amnonovi z Mohuče, výzkum ji spojuje se starší palestinskou piutovou poezií.

V Aškenázu i v mnoha jiných komunitách se recituje Avinu malkenu. Čtou se oddíly o narození Izáka (1. den) a o svázání Izáka – akeda (2. den).^15,16,17

Šofar – beraní roh, připomínající také berana obětovaného místo Izáka. Zvuk se vykládá jako budíček k pokání.¹⁸

Kulatá chala symbolizuje koloběh roku nebo korunu Boží vlády; jablko v medu přání sladkého roku; granátové jablko přání mnoha zásluh.

Druhý večer se jí „nové ovoce“ (často granátové jablko), aby bylo možno znovu říci šehechejanu. Někdo se vyhýbá kyselým a hořkým jídlům a ořechům.

Roš ha-šana je narozeniny světa. Lidé si přejí sladký rok, a tak jedí jablko namáčené v medu.

V synagoze se troubí na beraní roh – šofar. Děti počítají tóny: dlouhý, tři krátké přerušované a devět rychlých.