Půst Gedaljášeצוֹם גְּדַלְיָה

Po dobytí Jeruzaléma ustanovil babylonský král Gedaljáše, syna Achikamova, správcem zbylého obyvatelstva v Micpě. V sedmém měsíci jej zavraždil Jišmael, syn Netanjův, a jeho druhové; obyvatelé se pak ze strachu před Babyloňany odebrali do Egypta.^1,2

Talmud ztotožňuje „půst sedmého měsíce“ ze Zacharjáše s 3. tišri, dnem Gedaljášovy smrti, a dodává, že tím se učí, že smrt spravedlivých je rovna vypálení domu Božího.^3,4

Půst bývá vykládán i jako varování před vnitřním rozkolem: tragédie nepřišla od cizí moci, ale z rukou Judejce.

Půst připadá do Deseti dnů pokání mezi Roš ha-šana a Jom kipur, a proto se k němu přidávají kajícné modlitby.

Jako u ostatních menších půstů se nejí a nepije od úsvitu do setmění; ostatní omezení Tiša be-av neplatí. Nemocní, těhotné a kojící ženy bývají podle běžné halachické praxe osvobozeni, o podrobnostech rozhoduje rabín.⁵

Do modlitby Amida se vkládá Anenu („Odpověz nám“), recitují se slichot a Avinu malkenu. Při odpolední modlitbě se z Tóry čte Ex 32:11–14 a 34:1–10 a v aškenázském ritu se přidává haftara Iz 55:6–56:8.^6,7

Půst nemá vlastní předměty ani symboly; jeho znamením je samotné zdržení se jídla a kajícné modlitby.

Zvláštní pokrmy nejsou ustálené. Protože půst navazuje na Roš ha-šana, často se ráno před úsvitem dojídají zbytky svátečních jídel.

Půst drží ortodoxní a velká část tradičních komunit; v liberálních proudech a v sekulární části společnosti je málo známý.

Den po Novém roce si Židé připomínají Gedaljáše, dobrého správce, kterého zabil jeho vlastní krajan. Dospělí se postí. Je to příležitost mluvit o tom, proč je špatné, když se lidé z jednoho národa navzájem ničí.