Víno, chléb a vaření

Víno má v kašrutu zvláštní postavení, protože v antickém světě sloužilo k úlitbám modlám. Víno vylité v modloslužbě, יֵין נֶסֶךְ (jajin nesech), je zakázané nejen k pití, ale i k jakémukoli užitku. Rabíni k tomu připojili zákaz obyčejného vína nežidů, סְתָם יֵינָם (stam jejnam), mimo jiné proto, aby společné pití nevedlo ke sbližování a smíšeným sňatkům.^1,2,3

Košer víno se proto vyrábí od lisování až po uzavření láhve pod dohledem a v ortodoxní praxi s ním manipulují jen Židé, kteří dodržují šabat. Samotné suroviny (hrozny, kvasinky) jsou přitom obvykle bez problému; rozhoduje, kdo s vínem zachází, a také čiření a přísady, které musí být rovněž košer. Totéž platí pro hroznový mošt a výrobky z hroznů, například vinný ocet nebo brandy.

Víno označené מְבֻשָּׁל (mevušal, „vařené“) bylo zahřáto. Podle Šulchan aruchu se na vařené víno zákaz stam jejnam nevztahuje, takže otevřenou láhev pak smí nalévat i číšník, který není Žid; proto je mevušal víno běžné v košer restauracích a při cateringu. Zda moderní rychlá pasterizace odpovídá „vaření“ v halachickém smyslu, posuzují rabínské autority různě.⁴

Víno a hroznový mošt se užívají při kiduši a dalších požehnáních, například o Šabat a o svátcích. Kdo kupuje víno pro hosty, kteří dodržují kašrut, sáhne obvykle po láhvi s hechšerem (viz Certifikace a hechšer).

Mišna řadí chléb nežidů mezi potraviny, které se nesmějí jíst, ale smí se z nich mít užitek. Takový chléb se nazývá פַּת עַכּוּ״ם (pat akum), chléb upečený za účasti Žida פַּת יִשְׂרָאֵל (pat Jisrael). Zákaz je rabínský a Talmud ho rovněž spojuje s obavou ze sbližování, ne s tím, že by suroviny byly zakázané.^5,6,7

Chléb se stává pat Jisrael, i když se Žid na pečení podílí jen symbolicky, například zapálením pece nebo přiložením dřeva do ohně. Košer pekárny pod dohledem to řeší tak, že pec zapaluje mašgiach.⁹

Mnozí, kteří během roku jedí pat palter, se v deseti dnech pokání mezi Roš ha-šana a Jom kipur omezují jen na pat Jisrael. V části ortodoxního, zvláště charedního prostředí se pat Jisrael dodržuje po celý rok.¹⁰

Chléb má být podle halachy parve: mléčný nebo masitý chléb se nemá péct, aby se omylem nejedl s opačným druhem jídla, s výjimkou malého množství nebo zvláštního tvaru, podle něhož ho lze poznat (viz Parve a ryby a Maso a mléko).¹¹

Podobně se rabínský zákaz vztahuje na některá jídla uvařená nežidem, בִּשּׁוּל עַכּוּ״ם (bišul akum), i když jsou všechny suroviny košer. Podle Talmudu se týká jen jídel, která se nejedí syrová a která jsou „hodná královského stolu“, tedy pokrmů, jimiž se hostí; neplatí například pro potraviny, které se běžně jedí i syrové.^5,12,13

V praxi se to týká hlavně košer restaurací a jídelen, kde vaří kuchaři, kteří nejsou Židé: mašgiach tam ráno zapaluje sporáky a trouby. Zda a jak se pravidlo uplatní na průmyslově vyráběné potraviny, posuzují certifikátoři různě.

Mišna zakazuje mléko, které nežid podojil, aniž by u toho byl Žid. Důvodem je obava, že by mohlo být přimícháno mléko nekošer zvířete. Mléko z dojení pod židovským dohledem se nazývá חֲלַב יִשְׂרָאֵל (chalav Jisrael).^5,15

Zvláštní pravidla platí pro sýr: tvrdý sýr vyrobený nežidem (gvinat akum) je zakázán i tehdy, když je mléko v pořádku, a to podle Šulchan aruchu i při použití košer syřidla. Ortodoxní certifikace proto vyžaduje dohled přímo při výrobě sýra.¹⁶

Tóra přikazuje oddělit z těsta část „prvotin“ pro kněze. Od tohoto přikázání, הַפְרָשַׁת חַלָּה (hafrašat chala), dostal jméno i sváteční chléb Chala.¹⁷

Dnes, bez chrámu a bez rituální čistoty, se oddělená část nedává knězi: oddělí se malý kousek těsta, obvykle se spálí nebo zabalí a vyhodí. Povinnost platí pro těsto z pěti druhů obilí (pšenice, ječmen, špalda, oves, žito) od určitého množství mouky; nad vyšším množstvím se při tom říká požehnání. Přesné hranice se v současných příručkách uvádějí různě.¹⁸

Oddělení chaly je tradičně spojováno se ženami jako jedno ze tří přikázání, která domácnost tradičně svěřuje ženě (vedle zapalování šabatových svící a předpisů rodinné čistoty). Společné pečení chal s oddělením chaly je dnes oblíbenou komunitní akcí.¹⁹

Ortodoxní judaismus považuje všechny popsané předpisy za závazné, liší se však v tom, kde přijímá úlevy (pat palter, státní dozor nad mlékem, aškenázské zapálení ohně). Charední komunity obvykle volí přísnější variantu po celý rok.

Konzervativní (masortí) hnutí bere kašrut jako závazný, u předpisů zavedených kvůli oddělení od nežidů však přijalo úlevy: v USA v jednom svém responzu připustilo víno vyrobené nežidy a běžně přijímá chléb s košer surovinami i mléko pod státním dozorem.

Reformní judaismus chápe kašrut jako osobní volbu; předpisy o víně, chlebu a vaření od nežidů v něm obvykle nehrají roli. Sekulární Židé se jimi zpravidla neřídí.